Česká revoluce

RomanSikora

———————————————-

Osoby: PRAŽÁK, HORÁK, DVOŘÁK – dva kapitáni českého průmyslu a jeden lobbista

(Prostřená tabule. Dva muži. V dobře střižených fracích. Mlčky sedí u tabule. Hledí si do tváří plných napětí. Zazní snad v příštích několika okamžicích milostné vyznání? Kdo ví. Nechme se překvapit. Po chvíli se jeden z nich podívá na hodinky. Ještě nutno zmínit, že po většinu času všichni zúčastnění mluví velmi tiše. Skoro šeptají.)

PRAŽÁK:                      Už? Tak už? Že by? Snad? Že by, už?

HORÁK:                       Klid. Jen klid. Přijdou. Určitě přijdou. I když doba. Je nelehká ta doba. Naše. Rizika samá. Ohrožení jenom. Kam podívá. Kam jeden se. Tak samé. Riziko, hrozby samé, nebezpečí jenom.

PRAŽÁK:                      Ano. Ano. A útlak samý. Nebezpečí, útlak. Jeden už strach. Úplně strach má. Říct. Jenom tak říct, něco. Už říct ani. Říct. A udělat? Udělat něco? To vůbec. Už vůbec úplně.

HORÁK:                       Ale klid. Klid hlavně. Však přijdou. Určitě přijdou. Vždyť odvážní. Stateční. Bez bázně, beze strachu. Takoví. Však jsou takoví, přesně. Tak přijdou. Dorazí. Nakonec určitě dorazí.

PRAŽÁK (plný obav):   Ale co ne? Co ne když? Co obava? Když strach, převládne? Když útlak? Co strach, co hrůza? Co převáží když? Tahle? Však víme, přece. Však víme, ne? Jak je to. Jak chodí to, dneska.

HORÁK:                       Ano, ano, víme. To víme, přece. Že svoboda. Že v ohrožení. Že strach, že to je. Teď. Co vládne tu. Teď. Že přes rameno. Přes to, se jeden. A pořád. Pořád dozadu. A kolem dívat. Rozhlížet se musí. Jeden musí. Pořád. Ale klid. Klid. Přijdou. Určitě přijdou. Však známe. Je známe přece. Že uděláno pro to. To mají. Pro strach. Uděláno. A nadděláno, to taky mají. Proč pochybnosti? Proč pořád pochybnosti? Však věř jim, přece. Důvěřuj. Vždyť naši. Vždyť oni naši jsou. Ne jejich. Ne cizí. Jsou naši, naši jsou. Tak našim. Věř našim, prostě. Ne cizím.

PRAŽÁK:                      Tak dobře. Dobře ještě. Počkáme ještě. Vždyť naši, oni naši jsou. Se zdrželi jenom. Možná hlídce. Vyhnout se. Schovat. Museli se. Když plížili sem. Za stavu, za nouzového stavu. Když proklouznout chtěli. Možná socku nějakou. Bezďáka, matku svobodnou, hnidu takovou. Potkali cestou sem. Tak schovat se, museli. Tak zdrželo to, je.

HORÁK:                       No právě. Právě. Však stát. Se stát mohlo. Spoustu mohlo, toho. Ale přijdou, přijdou určitě.

PRAŽÁK (se lekne):     Co bylo? Co bylo to?

HORÁK:                       Co?

PRAŽÁK:                      Ten zvuk. Zvuk takový. Podezřelý.

HORÁK:                       Já nic. Neslyšel nic.

PRAŽÁK:                      Ale zvuk. Ťuknutí takové. Zvuk takový, prostě.

HORÁK:                       Ne, nic.

PRAŽÁK:                      Tak zdálo. Možná zdálo se to. Mi se. Jenom. Tak to divu. Není divu, že zdá se. Že zvuky slyším. Nějaké. V tomhle. V atmosféře téhle. V hrůze téhle. Vždyť já, nedávno sekretářku. Tajemnici. Pipku svoji. Šťabajznu. Dudy takové. Kozy takovéhle, ty má. Tak plácnul, přes prdel tu, její. Jsem rozmách se. A plácnul. Jen plesklo, se zatřáslo to. Ta prcina, ta prdel její. Plácavá. A víš, co řekla? Co řekla mi? Co?

HORÁK:                       Co? Co řekla?

PRAŽÁK:                      Řekla: „No dovolte!“ Normálně. Řekla: „No dovolte!“

HORÁK:                       Ne! To řekla?

PRAŽÁK:                      Ano, ano, to. To řekla. „No dovolte!“ To je? To je, co?

HORÁK (vůbec neví, co by na tu hrůzu řekl)

PRAŽÁK:                      To co je? „No dovolte!“ To kde? To jako. To kde jsme? To kam dostali? Se dostali jsme? To třicet, let třicet. Budujeme. Třicet. Společnost. Svobodnou. Bohatou. A tohle? Teď tohle? To za to máme? „No dovolte!“ To plácnout ani, přes prdel plácnout? Však za kozy, jsem nechyt za kozy ji, přece. To pod sukni? Pod tu jsem jí hrábnul? Bobra promrsknul? Však jenom plácnul, ne? Však ráda, by ráda být měla. A ona: „No dovolte!“ si říká. Tak ať šlapat, jde chodník šlapat. Šlapka! Když neváží. Si práce neváží. Kráva!

HORÁK:                       A řekls, tohle jsi jí řekl? Já bych jí to řekl, takhle rovnou. Od plic. Upřímně. A rázně. Zpříma a od plic. Však práci, má práci. A neváží, si neváží práce. To kde jsme?

PRAŽÁK:                      Copak jde? Tohle jde? Říct jde? Dneska? Copak svoboda? Copak tu máme? Vždyť nemůžeš, už nemůžeš ani, říct ani. Hned skočí. Na tebe skočí. Hned omluva se chce. Hned řvou, že hnus. Že prase jsi. Hned řvou, uřvánci ječí hned. Už pipku ani, prdel plácnout nesmíš. Hrůza, prostě hrůza. Strach a hrůza. Se schovávat, se skrývat musíme už. Se tajně scházet. Když dobře, když radost udělat. Když to si chceme. Když s přáteli posedět. A najíst se, dobře. Tak tajně. Tajně musíme. A kdo ví, jestli přijde. Vůbec někdo ještě. Přijde. Se bojí, všichni bojí. Jak řvou furt. Uřvánci. Komouši. Neomarxisti řvou. V jednom kuse řvou. A gulagy. A popravy. Procesy. Už zas plánujou.

HORÁK:                       Ale přijdou. Myslím přijdou. Přece nedají se. Nepropadnou, strachu nepodvolí. To ani s přáteli? Se s přáteli setkat? Už nemůžeme? To furt COVID samý. A roušky samé. Respirátory. A solidarita furt, nějaká. A práva nějaká. A zásluhovost. Co každý právo, že má. Si myslí, že má. Však dobře. Péťa moc dobře řekl. Jim to řekl. Zadarmo žrát? Zadarmo bydlet? Zadarmo dýchat? Zadarmo žít? To stojí, to přece všechno stojí! A platit, za to musí se a bude a bude platit. A nelíbí, když nelíbí to, komu se to, tak táhnou, ať táhnou.

PRAŽÁK:                      Tiše, tiše. Ať neuslyší nás. Kuchař neuslyší.

HORÁK:                       Kuchař? No ano. Kuchař. Spolehlivý? Není spolehlivý?

PRAŽÁK:                      Ale je. Je spolehlivý. Z Palomy kuchař. Od Andreje kuchař. Tak spolehlivý. Asi. Jenom… Jenom.

HORÁK:                       Co? Co jenom?

PRAŽÁK:                      Jenom díval. Divně se díval. Když zadal, když objednávka. Když tu jsem udělal. Tak díval. Se díval.

HORÁK:                       Ale souhlasil? Souhlasil přece? A souhlasí když, když souhlasí někdo, tak se vším, ne? Souhlasí, ne?

PRAŽÁK:                      To ano, ano, souhlasil. Ale díval, divně díval se. Oni, dneska všichni oni, se divně, dívají divně. Moc divně. A pořád divně. To nebývalo. To v devadesátkách nebývalo. To řekls. Prostě řekl jsi: Tohle a tohle chci, a bylo. Ať už cokoli to bylo. To přes prdel plácat. Jsi koho chtěl mohl. Pindu prohrábnout. Komus chtěl mohl. Jsem pindu, jsem jednou pindu… (uchechtává se), jsem Vašáryové prohrábnul…

HORÁK (a jeho rozzářená očka): Fakt? Vašáryové? A které?

PRAŽÁK:                      Jak které?

HORÁK:                       No které? Z těch dvou, které?

PRAŽÁK:                      Ony dvě? Dvě jsou? Vašáryové?

HORÁK:                       No dvě. To nevěděl? Jsi nevěděl? Sestry že jsou? Dvě?

PRAŽÁK:                      To vážně, to nevěděl jsem, vážně.

HORÁK:                       Tak které, které jsi bobra prošmátral? A kde? Řekni! Vyprávěj! Povídej!

(Ozve se zaťukání. To zaťukání je zároveň smluvené znamení. Takže je to velmi specifické zaťukání.)

PRAŽÁK:                      Konečně! Konečně tady jsou. Heslo!

HLAS:                          Offshore.

PRAŽÁK:                      To špatně. To špatně je. Kdo je to?

HLAS:                          To já! To jsem přece já, Pavel!

PRAŽÁK:                      Tak heslo. Jestli Pavel, jestli ten jsi, tak heslo, musíš znát heslo.

HLAS:                          Pusť dovnitř mě! Pusť mě, kurva, dovnitř!

HORÁK:                       Tak pusť ho. Dovnitř ho pusť. To Pavel. Vždyť to Pavel je.

PRAŽÁK:                      Heslo!

(Chvíli ticho.)

HLAS:                          Hedgeové fondy!

PRAŽÁK:                      Ty minule. Hedgefondy minule byly.

HLAS:                          Tak nevím! Prostě nevím. Tak pusť mě už. Musím říct, vám říct něco musím.

PRAŽÁK:                      Heslo!

HORÁK:                       Tak pusť ho už. Pusť. Vždyť Pavel. Já slyším, že Pavel je.

PRAŽÁK:                      To ne. To ne teda. Jednou, se řeklo jednou, že heslo, tak heslo. Je vážná. Věc je prostě příliš vážná. A doba. A atmosféra. To musím? Tobě vysvětlovat? Tohle? (Ke dveřím.) Heslo! (HORÁKOVI.) A ty ne! Napovídání žádné! Žádné!

HLAS:                          Tak nevím. Tak fakt nevím už. Fakt ne. Privatizace? Kupónová? Biolíh? Tunel? Žádná práva lenochům a hnidám? Deregulace? Kdo nepracuje, ať nejí? Stát je špatný hospodář?

PRAŽÁK:                      Ne! Ne a ne!

HLAS:                          Žádné daně pro bohaté? Fakt musím. Říct vám musím, něco. Zavolal. Textnul bych. Ale vypnuté. Mobily vypnuté máte.

PRAŽÁK:                      Až heslo, až správné heslo řekneš, tak potom. Potom nám to řekneš.

HLAS:                          Počkej! Počkej! Už vím asi. (Pauza.)

PRAŽÁK:                      Tak, čekám. Čekám už.

HLAS (zpívá):               Kde domov můj, kde domov můj…?

PRAŽÁK:                      No sláva! Správně. Už dál pojď! Konečně!

(Zjeví se DVOŘÁK.)

DVOŘÁK:                     Teda nevím, fakt nevím, jestli moc. Jestli tohle moc už, není.

PRAŽÁK:                      Co moc? Jak moc? To nevíš? Co v ulicích nevíš? Jak po krku, jdou po krku nám? Jak zloději? Že jsme? Zloději, říkaj? O nás? Jak zavírat? Nám podniky zavírat chtěj? Kvůli COVIDu, blbému? Nám? Průmyslu, kapitánům. Českého průmyslu! Co těmahle? Rukama těmahle vydupali? Z ničeho? Ze země? Z lidí? Z lenochů českých? Z flákačů? Vydupali? Že zvedat? Jim platy zvedat chtěj? Pořád? Nemocenskou zvedat? Na 100% platu zvedat? To kdo? Kdo do práce chodit? Bude chodit? Když 100% dostanou? Lenoši! Nikdo! Nikdo nebude! Já nechodil. Bych teda nechodil. Za takovou. S nemocenskou takovou. To komunismus. Úplný komunismus je!

DVOŘÁK:                     Jo. Ta mzda. Minimální mzda, to hrůza (Horák divoce gestikuluje), jak zvedá se, to prostě hrůza. Hrůza je.

HORÁK (tiše k DVOŘÁKOVI): To nemůžeš. To nemůžeš říkat. Před ním. Minimální mzda. Nemůžeš.

(Dusivá pauza.)

PRAŽÁK (zvolna a temně, snad nejtemněji): Minimální mzda. Minimální mzda. To, kurva, co jako?! Co má být to? Minimální mzda! To holubi? Pečení holubi? Do huby? Sami lítat maj? To bez práce? Bez práce koláče jako? To co je jako?! Minimální mzda! To hovado každé? Líné? Minimální mzdu? To na buben! Do žebroty přivede! Nás! Průmysl český. Zničí! Když každý, každý dostane. Tohle dostane. Na práci prý. Za práci. Když každý. Se fláká každý tu. A jenom bral by. A flákal. A bral by a flákal se. A teď COVID. Si COVID ještě! Vymysleli. COVID! A dusí, škrtí, uškrtit nás chtěj. COVIDEM. Prý provozy zavřít. A to kde, kdo tvořit? Statky tvořit bude? Práci hnidám, dávat? Kdo? Rozpočty plnit bude? Naše. České. Daně platit bude, když COVID? A mzdy? A minimální mzdy? To suché, na suché z nosu zbude. Žádné daně. Tak suché z nosu!

DVOŘÁK:                     Ale ty přece, jak všichni, tak ty i na Kajmanech a Kypru daníš, ne?

HORÁK (zděšeně gestikuluje): Ne! Ne!

PRAŽÁK:                      A kde? Kde jako měl bych? Danit měl bych?! Tady? Tady? Kde z kůže dřou? Člověka dřou? Podnikavého? Schopného? Za úspěch trestaj? A COVID, ten COVID! Vždyť každý. Se naočkovat každý. To každý může. Já naočkovaný jsem. Ty jsi. Naočkovaný. I ty jsi. Tak každý, každý může. Jenom blb ten, se chytit nechá. Blb. Při očkování. Sehnal vypatlaný. Každý, kdo schopný. Kdo k něčemu je. Tak očkovaný. Si zařídí to, nějak. Šikovně. Schopně. Srát na pořadník. Nějaký. Ten pro chudáky, pro pitomce je. No to… No to… No hnus prostě! (PRAŽÁK se trochu rozjel. HORÁK se ho snaží opatrnými gesty utišit.) To je prostě hnus! A svinstvo! Svinstvo to je! Jak kašlou. Jak serou na nás. Jak hubu každý. Jak otvírat. Tak nemůžem, už ani. Sejít. V klidu. Tak takhle. To hnus je. Jen bát se. Pořád. Bát se. No fuj! Fuj! Fuj!

HORÁK:                       Ale Pavel, chtěl říct nám něco Pavel, Jardo. Pavel.

(PRAŽÁK se zarazí.)

PRAŽÁK:                      Co?

HORÁK:                       Měl novinku. Jak telefony. Jak vypli jsme. Aby sledovat. Nemohli sledovat nás. A poslouchat, nás. Tak nemoh, že? Volat nemoh. Ani textnout nemoh. Tak co? Cos říct? Co nám chtěls? Pavle.

DVOŘÁK:                     Já, já… Tak nevím. Já…

HORÁK:                       Tak řekni. Přece nám to řekni.

DVOŘÁK:                     Já… Tak jo. Řeknu. Fakt špatnou, zprávu špatnou mám.

PRAŽÁK (temně):        To další? Horší? Ještě horšího něco?

ŠÍMANĚ:                      Péťa. Je mrtvý Péťa.

PRAŽÁK (temně):        Péťa?

HORÁK (zděšeně)        Péťa?

DVOŘÁK:                     Péťa. (Pauza.) Jak žil, tak umřel. Ve stylu. Velkém stylu. Velikán. Obr. Titán. Vrtulník spadnul s ním. Jak prohnat chtěl. Lyže svoje prohnat. Po Aljašce.

PRAŽÁK:                      Ach ne! Péťo! Co udělal?! Cos nám to udělal?! Teď? Právě teď? Ty Péťo! Ty náš Péťo jeden! Takhle opustit. Takhle nás opustit! Teď. Právě teď. Kdy ledy lámou. Se ledy lámou. Nic nebude, nic už nebude. Jak bylo, nebude. Nic. (Žalostně.) Péťo!

DVOŘÁK:                     Tak říct. Jsem říct chtěl. Že nepřijdou, ostatní. Dneska už. Protože to hne. Zahýbe. S kurzy. S akciemi burzy a kurzy. A hýbat bude. Se to. Všechno. Dost. Hýbat. Politika, hýbat. Byznys, hýbat. Vztahy s Čínou. Hýbat. Vztahy s Ruskem, hýbat.

PRAŽÁK (jako by náhle procitl): Pánové, vím už. Teď vím už. Co zachrání. Nás. A zemi tuhle. Svět tenhle. Celý možná. Zachrání. Protože. Protože takhle… Takhle. To nejde. To nejde už. Prostě.

HORÁK:                       A co? A co zachrání? Nás zachrání?

PRAŽÁK:                      Revoluce.

HORÁK (není si jistý, jestli slyšel správně): Revoluce?

DVOŘÁK (není si jistý, jestli slyšel správně): Revoluce?

(HORÁK s DVOŘÁKEM na sebe pokukují a nenápadně gestikulují ve smyslu, že PRAŽÁKOVI ze všeho toho žalu určitě přeskočilo.)

PRAŽÁK:                      Ale nepřijdou. Když nepřijdou. Už nikdo nepřijde. Tak ke stolu. Snad posadit. A povečeřet. Když patnáct, nás patnáct mělo být. A tři teď. Jenom tři teď jsme. Tak jíst, co jíst bude. Dost bude. Tak sedneme si. Ke stolu. A nacpěme se, nadlábněm. Na úrovni povečeřme. Ať chuť. Z těch zpráv zlých. Z toho stavu. Z hrůzy téhle. Urážek, ponížení. A hnusu. Hlavně hnusu. Tak chuť si spravme. Usaďme se, povečeřme. Jak hodno nás, kapitánů. Českého průmyslu kapitánů (Pohlédne na HORÁKA.) A zasloužilých lobbistů.

(Zazní rozverná rokoková hudba, třeba Les Tambourins od Françoise Couperina. Všichni tři se usazují ke stolu.)

PRAŽÁK (se obřadně rozhlédne po přísedících): Můžem? Pánové?

(DVOŘÁK přikývne.)

HORÁK:                       Rozhodně. Rozhodně můžeme.

(PRAŽÁK dlouze zazvoní na středně velký zvonec. Přijíždí velký vozík. Tlačí ho KUCHAŘ s nezúčastněným výrazem. Pánové vozík natěšeně sledují, nasávají vůni pečínky, která se z něj line, v puse se jim sbíhají sliny. PRAŽÁK si zvolna mne ruce. Kuchař vozík postaví před ně.)

KUCHAŘ:                     Přeji krásný dobrý večer, pánové. Můžu?

PRAŽÁK:                      Ano, ano, můžete. Určitě můžete.

(KUCHAŘ prudkým pohybem strhne bílý ubrus zakrývající lahodný pokrm. Objeví se pečené lidské tělo bohatě obložené zeleninou. PRAŽÁK natěšeně, tentokrát rychle zamne rukama a samou radostí zlehka vypískne.)

HORÁK:                       Ach! To je krása!

DVOŘÁK:                     Ta vůně! Nádhera.

KUCHAŘE:                   Dovoluji si předestřít, vám předložit, specialitu naší kuchyně, pro vybrané, jen pro hosty vybrané. Do zlatova dělník český, propečený, na kmíně, tymiánu, se špetkou libečku taky a s oblohou zeleninovou, oblohou císařskou. K pití víno potom, červené, suché, Chateau Lafite Rotschild ročník 2010, jeho patro kořeněné s dřeva tóny a ovoce tmavého a lékořice doplňuje vhodně, podtrhuje chuť pečeně, vybrané této.

(PRAŽÁK slastně vydechne.)

KUCHAŘ:                     Že droby, podotýkám, droby uvnitř zůstaly. Jak přáli jste si. Až na střeva. Samozřejmě. Přejí si, pánové, naporcovat? Servírovat?

PRAŽÁK:                      Ne, ne, to třeba, není třeba vůbec. Naporcovat, servírovat. To sám, sám udělám.

KUCHAŘ:                     Je něco? Něco ještě, s čím můžu…?

PRAŽÁK (hypnotizován pečínkou): Ne, není, už běžte! Jděte! Neotravujte!

KUCHAŘ:                     Jistě. Se poroučím, pánové. Dobrou chuť. (Obřadně se ukloní a odejde.)

PRAŽÁK:                      Ach! Tak mi to. Tak chybělo mi to, tohle. Vážně už chybělo. Pánové, pečený český dělník na kmínu a tymiánu. (Chopí se velkého nože a vidličky.) Co dáte si? Z dělníka, našeho? Národního? Českého? Já tedy jatýrek, kousek, to určitě si. A srdce ždibec. To na srdce zdravé je. Podle medicíny, tradiční. Chápete? Srdíčko na srdíčko. Jatýrka na jatýrka. Ledvinka na ledvinky. Chápete? Medicína, tradiční. Věky osvědčená. A k tomu kýty trošku. S kůrčičkou do hněda, křupavou, propečenou. Tak. A co Vláďo? Co ty, Vláďo? Pavle, můžeš, Pavle, víno? To víno nalít?

ŠÍMÁNĚ:                      Jistě, jistě, už na to jdu. (Chopí se láhve.)

PRAŽÁK:                      Tak jak? Vláďo? To rozhodování, co? To těžké, že? Co vybrat? Co zvolit si? Když všechno, všechno tak chutné, tak dobře vypadá, voňavě, křupavě. To těžké, těžké vybrat. Z českého dělníka, vybrat si. To všechno, na něm všechno dobré je. I kýta, i srdíčko, i panenka, plecko, všechno, prostě všechno. I mozeček, ten obzvlášť jemný je. Protože my, to my za něj, myslíme za něj. A on nemusí, potom. A tak jemný, mozeček jemný má. Ale ten, to na závěr. Až na závěr doporučuju. Dezert jako, chutný, moc chutný dezert. Na to máte tu, tyhle, tohle. Ty lžičky, mozkové. Co na mozeček, speciálně na mozeček, dělnický, český, jsou. K vydlabání. Mozkovičky. Tak říkám jim. Těm lžičkám. Mozkovičky. Tak co? Co dáš si, Vláďo? Už vybral? Sis vybral už?

HORÁK:                       Ano, ano. Vybral, už vybral. Tak já ledvinky kousek, bych poprosil.

PRAŽÁK:                      Jistě, ledvinka, jistě. Už pracuje na tom se. Ledvinka. Tady máme ji. Ledvinku.

HORÁK:                       A žebírka, ještě žebírek kousek. Ty lákavě, moc dobře vypadají.

PRAŽÁK:                      Ha! Žebírka! No jasně, žebírka! Skvělá, volba skvělá. Žebírka ty taky, ty taky skvělá má, dělník český. Ale na to, na to nástroj jiný, si vzít musím. Na žebírka. (Popadne velké nůžky na kosti, nebo na plech. A začne stříhat žebra.) Pomůžeš? Mi pomůžeš? Ta žebra? To mocná, silná žebra jsou. Vždyť dělníka českého jsou, tak mocná. Prací zocelená. Prací, co dáváme mu. Jakou pečujeme o něj. Zocelená. Zaber! (Žebra konečně křupnou a povolí.) Tak tady, žebírka jedna, dělnická. A něco? Ještě něco?

HORÁK:                       Tak zeleninu, snad nějakou. Ještě. Trochu.

PRAŽÁK:                      Tak to sám, to sám zvládneš už. Zeleninu nabrat. Co ty, Pavle? Co ty si dáš? Z dělníka, národního? Co sám, já sám ho vybral. U pásu vybral. Jsem prohlíd, si pořádně prohlíd je, jak stáli tam a pracovali, v taktu. Jak svalů souhra, jak úsilí jejich, tak prohlížel. Jsem si je. I plácl, jsem po zadnici občas plácl, někoho. Z nich někoho. Jestli tuku moc, nebo zas moc suché není, masíčko to. A myslíte, že vadilo? Že vadilo to jim? Jako krávě té? Pitomé? Nevadilo! Samozřejmě, nevadilo. Ani nevšimli si. Protože práci měli. Jak jeli. V práci jeli, pracovali. Tak nevšimli ani. Tak vybral jsem. Nejlepšího vybral. Prorostlého dobře. Mlaďounkého. Akorát tak. Hubeného ani, ani tlustého. Tak akorát prostě. Tak vybral jsem. Pro nás. Dneska. Tak co dáš? Co dáš si, Pavle?

DVOŘÁK:                     Tak já váhu. Si váhu trochu hlídám. Tak míň tučného? Něco?

PRAŽÁK:                      Tak ze zad? Ze zad kousek? Panenku třeba? Ta dobře vypadá. Jak koukám, jak se tak koukám tak.

DVOŘÁK:                     No, to špatně, to nezní špatně.

PRAŽÁK:                      Takže panenečka jedna, pro Pavlíka. Tady máme, ji máme, mršku jednu. Krása, no krása, jak sama od kosti, jde pěkně. A dál, co dál?

DVOŘÁK:                     Dál?

PRAŽÁK:                      No dál? Dál co dáš si? Však patnáct, nás patnáct mělo být. A tři, jenom tři jsme tu. Tak jídla, tak žrádla a nevyhodíme. Přece nevyhodíme, to, tu dobrotu? Takovou dobrotu. Dělníčka, českého. Přece nevyhodíme? A sníme, ne? Co nejvíc sníme?

DVOŘÁK:                     Tak… Tak…

PRAŽÁK:                      Tak co srdíčko? Taky srdíčka kousek? Na srdíčko? Aby zdravé bylo, co? (DVOŘÁK rozpačitě krčí rameny.) Tak tady. A je to tady. A žaludek, co žaludek, že bys zkusil? Dřšťky zkusil? Dělnické? To zajímavé. To může zajímavé být. Nemyslíš? Tak tady, tady je to. A, pánové, dobrou chuť.

(Pustí se do jídla. Je to skutečná kulinární událost. Jedí zvolna, převalují sousta na jazyku, vychutnávají si každé vlákénko dělníčkovy svaloviny a drůbků.)

HORÁK:                       Vynikající. To je prostě vynikající.

DVOŘÁK:                     Ano, ano, vynikající.

PRAŽÁK:                      Ano, ano, úžasné, nádherné. A vynikající.

HORÁK:                       Ano, ano, prostě super. To je prostě super.

ŠÍMÁNĚ:                      Ano, super.

HORÁK:                       Ano, nic lepší. Nikdy lepšího jsem. Nejedl jsem, nic. Ale poslouchej. Promiň teda, že vyzvídám jako. Že zvědavý, trochu. Ale jak? Jak myslel? Jsi to? Že revoluce? Nějaká? Jaká revoluce? Proč revoluce?

DVOŘÁK:                     Ano, ano, Jardo. Vždyť revoluce. To třeba je? To tak hrozné? Tak hrozné to je? Že revoluce? Vždyť není. Tak hrozně snad. To není ještě.

HORÁK:                       A to komunismus? Zas komunismus, chtěl bys? Aby? Aby byl? To ne, přece? Ne?

PRAŽÁK (zděšen):       Co? Komunismus? Co?

HORÁK:                       Tak socialismus?

PRAŽÁK:                      Co? Socialismus? (Chytne se za srdce, jako by to s ním mělo každou chvilku seknout.) Socialismus? Komunismus? Já že bych? To blbí? Jste blbí úplně?

ŠÍMANĚ:                      Ale říkals, říkal, že revoluce.

HORÁK:                       Ano, tos říkal, revoluce.

PRAŽÁK:                      Ale jiná, jiná přece, kluci, jiná úplně. Naše revoluce. Česká. Prostě naše. Česká cesta prostě.

HORÁK:                       Česká? Cesta? To bylo. To už bylo tu, ale nedotáhlo. Se to nedotáhlo ještě, úplně.

PRAŽÁK:                      Tak dotáhnem. Teď dokončíme. Budování, demokracie. A svobody. Dokončíme. A moc v rukou bude. Jen těch bude, kdo statky, kdo bohatství tu tvoří.

DVOŘÁK:                     A to kdo? Kdo je?

PRAŽÁK:                      No my! Přece! My to jsme!

HORÁK:                       No ano, ano! My to jsme, přece!

PRAŽÁK:                      A daně, pryč daně! Žádné daně! A státu ulehčit. Ať složité, to složité tak nemá. Důchody do fondů soukromých, dávky pro lenochy zrušit, komplet. A minimální, mzdu minimální, tak pryč, celá pryč půjde. A školy, školy odstátnit. Nemocnice si vzít, přivlastnit, zprivatizovat vlastně.

DVOŘÁK:                     Ano! Ano! Stát je špatný hospodář.

PRAŽÁK:                      Přesně! A věznice. A policie, soudy! To přece soukromé. To všecko soukromé přece, být může. A efektivní. A objektivní, nestranné. A volby. To jinak, všechno jinak bude. To právo. Volit právo. To jen tak někdo, to nebude volit, jen tak někdo. Jenom kdo statky, kdo bohatství tvoří. Tak volit. Bude volit. Žádný lenoch, žádný povaleč. Ale kdo půl mega aspoň, měsíčně má. Kdo zodpovědný, kdo pracovitý je. A neziskovky, pryč. A aktivisti, pryč. A ekologisti pryč. A teplouši, pryč. A ženské, ke sporákům zpátky. A státu ulehčí se. Ten dotace jenom, rozdávat bude, schopným, zodpovědným. A trh se postará. O všecko postará.

HORÁK (slastně vzdychne): Nádhera!

PRAŽÁK:                      A když bude, když bude to, takhle už, tak bohatství, to prokape to, bohatství, i dole k těm. Jak trh se postará. Od nejbohatších, od nás, i dole k těm. A bohatší budeme, všichni budeme bohatší. I dole ti.

DVOŘÁK:                     Tak už. Tak aby bylo to už. Hned teď. Se do toho dejme.

HORÁK:                       Ano, a okolky, s českou cestou žádné okolky už nedělejme!

PEČENÝ DĚLNÍK:         Teda já nevím, jestli takhle, se vložit, do toho se, vložit můžu jako. Ale mě, a pardon, že říkám, že pletu se, do toho, čemu nerozumím ani, tak pardon, se omlouvám, ale když zajímalo, vás zajímalo by, co myslí, si myslím já o tom, dělník pečený, tak říct, já musím říct, že dobře, že to vážně dobře zní. Že všichni, když bohatší budem, všichni, a mít se dobře a líp se mít. Tak potom, já myslím, že třeba, je to třeba udělat, protože jinak, jinak migranti, ti nás zaplaví, a čipy nám všem naočkujou a český národ teplouši nám zničí. Tak pro, já pro prostě jsem. Však volit, to nechodím stejně volit, tak co už. A vy, páni, rozumně, docela rozumně vypadáte, jako víte, že víte, o čem mluvíte víte, tak já pro. Já prostě pro jsem.

(Pánové jsou promluvou pečeného dělníka nejdřív trochu vyvedeni z míry. Ale brzy se z toho oklepou.)

PRAŽÁK:                      Tak myslím, já myslím, že hezky, že moc hezky řekls to, dělníčku náš drahý, propečený chutně. Tak vidíte, pánové, ani dělnictvo nemá nic, proti tomu nemá. Tak se do toho dáme, ne?

(Pánové na sebe chvíli mlčky hledí a pak se začnou smát. Intenzita jejich smíchu zvolna narůstá, až přejde do nezvladatelného záchvatu, jehož ozvěnu budou slýchat ještě děti narozené za sto let.)

KONEC